Kdo jsem

Narodil jsem se  na 1. máje roku 1955 za vlády prezidenta Zápotockého. Vystudoval jsem odbornou fyziku, rok jsem fyziku učil a pak jsem se začal živit počasím. Stal jsem se meteorologem. Žil jsem běžným životem, oženil jsem se, zplodil děti, zasadil strom, postavil dům, .... Od 30 let jsem se začal zabývat "duchovědami".

 Uběhly tři desítky let.

Již nejsem na žádné duchovní cestě. Nemám, kam bych šel, nevím, proč bych se měl za něčím hnát. Ať jsou to peníze či zážitky. A tak nikam nespěchám a užívám si toho, co je, a toho, co už mám. A bavím se tím, že to vše v rámci možností udržuji a vylepšuji. Ne, že bych byl zcela pasivní, ale naučil jsem se příliš netlačit na pilu.

Nemám (a už ani nechci mít) takřka žádný majetek, jen spoustu osobních zbytečností. "Neleštím" svoji bytost k dokonalosti, neobjíždím svatá místa ani guruy, nejsem stoupencem žádného náboženství ani ezoterické ideologie. Nejsem věřící ani nevěřící. Zkušenost mne naučila, že si nemám broukat v autobuse, že nemám být nepatřičně zvědavý, že lidé nemají rádi, když jim koukám do očí, ... Když mám hlad zpravidla se najím, když jsem unaven, zpravidla si odpočinu. Pokud je mi fajn, užívám si toho, pokud je mi do smíchu, směju se (občas to někomu kupodivu vadí), pokud je mi jinak, tak si uvědomím, že vše, co má počátek, snad jednou i skončí.

 Po 25 letech života v Brně jsem se začal pokládat za Brňana, a od toho se odvíjí také řada mých dalších činností. Navázal jsem kontakty s mou generací Brňáků, naučil se "štatlování" tj. flákání se po Brně s fotoaparátem a začal se věnovat brněnskému hantecu.

     Tož tak, přátelé, a to je vše, co bych na tomto místě dnes chtěl o sobě říct.

jirik.tk(zavináč)seznam.cz

Na titulní stránce jsem v převleku za Krakonoše,

moje civilnější  foto naleznete v sekci "Brněnský hantec",

Je Jiří T. potomkem Járy Cimrmana?

(rozhovor pro okresní noviny z roku 2019)

Kdo zná meteorologa Jiřího T., donedávna vedoucího meteorologické stanice v Kuchařovicích, dá mi asi za pravdu. Říkají o něm, že se podobá legendárnímu Járovi Cimrmanovi, že je snad jeho potomkem. Na počest tohoto „světoznámého génia“ je v meteostanici dokonce instalována výstavka jeho některých "vynálezů". Má Jiří T. opravdu s Cimrmanem něco společného? Zašla jsem za ním, abych si v tom udělala jasno. A také proto, abych se dozvěděla něco o tom, jaká je vlastně práce meteorologa trvající bezmála čtyři desítky let.

V lednu 2019 jste předal pomyslné žezlo nad kuchařovickou stanicí mladšímu kolegovi. V této pozici jste ale přece mohl ještě nějakou dobu zůstat?

Ano, ale chtěl jsem splnit slib. Kdysi v devadesátých letech se zaměstnanci meteorologických stanic dohodli, že jakmile vedoucí dosáhne důchodového věku, stane se řadovým pracovníkem a šéfovat bude mladší generace. No a já jsem důchodového věku dosáhnul vloni.

Na stanici tedy zůstáváte?

Ano, zůstávám. Rád bych tu dosloužil alespoň čtyřicet let. Což už mám, jak se říká za pár. K Českému hydrometeorologickému ústavu jsem nastoupil přesně 1. července roku 1981, vedoucoval jsem od roku 1987. Tehdy nebyla doba tak uspěchaná jako dnes. První, o co jsem se zasadil, bylo zcivilnění vzhledu pracoviště. Především jsme vyměnili okna, odstranili zatemňovací okenice a bezpečnostní mříže. Budova měla totiž původně vojenský vzhled. Postavila ji v roce 1951 armáda, naší instituci patří od roku 1953.

Jaké změny potkaly stanici po listopadu v roce 1989?

Bylo jich hodně. Třeba správa nad stanicemi byla odebrána krajským pobočkám a najednou jsme měli šéfa až v Praze. Po roce 1990 také začala éra počítačů: Na jedné straně nám práce ubylo, počítač zvládal výpočty, statistiky i výrobu všelijakých tabulek. Ale na straně druhé nová technika umožnila pracovníkům centra mnohem snadněji vyrábět nové formuláře a dotazníky. Přibyly nám i dvě nové oblasti měření - radioaktivita a čistota ovzduší. Po roce 2000 k tomu ještě přistoupila elektronizace měření. Klasické teploměry, tlakoměry, vlhkoměry, větrné směrovky a mnohé další přístroje nahradila elektronická čidla. Toto mělo ovšem za následek snížení počtu pracovníků. V roce 1990 nás bylo pět, dnes jsme tu jen tři.

A co vás vedlo k vytvoření výstavky "vynálezů" Járy Cimrmana, kterou máte instalovanou v přízemí budovy?

Především fakt, že Jára Cimrman byl největším moravským meteorologem. Meteorologii obohatil o provázkový záznamník počasí, o civítko na mraky, schránku na padlé rekordy a dalekoslyš. To je zařízení, kterým si zejména děti mohou poslechnout šum několik set km vzdáleného Jadranu i Baltu. Ale máme tu i jiné exponáty. Když se začalo zavádět elektronické měření a vyřazovaly se už nepotřebné přístroje, tak jsme je místo do sběru dali do polic. A tak je tu k vidění například slunoměr starý asi sedmdesát let, větrná růžice rozšlehaná kroupami, mechanické přístroje na zapisování teploty, vlhkosti a tlaku vzduchu a mnohé další. Podívat se může kdokoliv, kdo přijde a slušně požádá.

A co má Jára Cimrman společného s Kuchařovicemi?

Traduje se, že na své cestě z Vídně do Brna přes Hnánice a Znojmo, kde má pamětní desku, těsně minul Kuchařovice, zastavil se na návrší nad nimi, rozhlédl se a zapsal si do deníčku: „Tady je ideální místo pro meteorologickou stanici.“ No a za padesát let ji zde postavili.

Kdybyste se tedy - čistě teoreticky – vžil do myšlení Járy Cimrmana, co by se mu na dnešní době nelíbilo?

Především to nebezpečné urychlování života. Spěch a tlak společnosti na výkon. A také zbytečné papírování. Když jsem začal být vedoucím, s Brnem, pod které jsme patřili, tak jsme si vyměnili dva papíry za měsíc. Jsou období, kdy je vzácností den, ve který nepřijde nic elektronickou poštou. Když po nás chtěl za starých časů někdo vyplnit formulář, bylo zapotřebí nejen vytvořit jej, ale také napsat adresu, nalepit známku a odnést to na poštu. A tak se formuláři šetřilo. Teď jen zmáčkneme několik kláves.

A jak by Cimrman meteorolog okomentoval globální oteplování?

Řekl by asi toto: "Přátelé, zapomněli jste, že ve středověku byly podobné teploty jako dnes. Po třicetileté válce ochladilo, staré učebnice tomuto období říkají "malá doba ledová". A od poloviny 19. století se nám zase otepluje. Nezodpovědnou otázkou ovšem zůstává, jaký podíl má na tom všem člověk."

Ani Cimrman by tohle nevěděl? Škoda, nedá se nic dělat. Zakončeme náš rozhovor raději něčím veselejším, nějakou zajímavou příhodou, která se vám tady za těch skoro čtyřicet let stala?

Není veselá, spíš kuriózní. Jednou v létě o půl třetí v noci se ozval zvonek. Vyšel jsem na ochoz a za brankou stála nějaká žena. Volala, že potřebuje půjčit sirky. Bylo po slabém dešti a tak mne napadlo, že určitě patří k nějakým trampům, kterým zvlhly zápalky i dřevo na oheň. V dobrém úmyslu jsem se jí proto zeptal, jestli nechce ještě nějaké suché noviny? Ale dáma nechápala: „Boha, a na co noviny?". Zůstal jsem trochu zmatený: „A na co vlastně ty zápalky potřebujete?" „No abych si zapálila cigáro!", křikla popuzeně. Jako bych jí něco dlužil. A tak jsem beze slova zavřel dveře. Ale to jsem si dal! Dotyčná pak ještě dvacet minut zvonila.

Sympatický a trochu svérázný Jiří T. s laskavým humorem zaujme snad každého. Neobvyklou profesí, věrností místu a svému povolání. Potomkem slavného vynálezce ale není, teď už to vím. Člověk s cimrmanovským srdcem by tenkrát v noci té kuřačce sirky dal a poté by vymyslel samozapalovací cigarety.