Proč se hóká?

(š) Trachťa

Novější jsou doplňovány shora.

Proč se hóká „zmydlil ho jak financ prču“?

Proč se říká "zmlátil ho ja financ kozu".

   Toto přirovnání souvisí z výběrem daní v dávné minulosti. Když plátci daní neměli dost peněz, docházelo k zabavování majetku finančními úředníky – financi. Pokud zabavili zvířata jako koně, krávy či ovce, tak s jejich přemístěním zpravidla nebyly potíže. Problémy ovšem dělaly kozy a v jižnějších oblastech i osli. Koza často vzdorovala a tak ji byl financ nucen násilím odtáhnout. Mnohdy použil i rány či kopance. A v této praxi má původ přirovnání „zmlátil, zmydlil, zkopal, zrúbal ho jak financ kozu“. Existují ještě další varianty jako „hnal ho jak financ kozu“, ale tady se většinou jedná o nepochopení významu té původní. V každém případě ono „jak financ kozu“ znamená ve spojení s většinou sloves velmi, intenzivně či pořádně.

„Proč se hóká „zmixnil ho jak financ prču“? Dyž v oltovéch járech kasírovali love pro óřad a répač v hródě měl málo kačen, hrábli mu financi na majetek. Dyž zhaftli třebas hajtru, stračenu nebo ovcu, byla to brnkačka. Ale zhaftnót prču, to byla věčinó pasovka. Prča se šprajcovala a nechcela smykovat, kam ju financ tahl. Kópila teda průplesk nebo kopanec. Proto se hantýruje „zmixnit jak financ prču“. A dyž nekdo sfachčí neco „jak financ prču“ hóká to do placu, že to zfachčil fest, řácky nebo z gruntu.

Ovšem hantecáři mají bujnou fantazii a tak by kromě „zmixnil ho jak financ prču“, klidně řekli „dobóchal ho jak exekutorské prču“, „naklepal mu krupón jak financ prče“ nebo „zrubal ho jak financboy kozenu“.
 

Proč se hóká „felils přelez“ a „přelez pro trubky".

Proč se říká „chyba lávky“ a „oslí můstek".

Staré české slovo chybiti něčeho znamenalo téměř totéž, jako dnešní minout něco. Pochází ze zemí, kde se v přepravě používalo oslů. Drobnou překážku jako např. potok kůň přeskočí, ale osel ne. A tak byly na všech cestách stavěny tzv. oslí můstky. A pokud šel někdo s oslem jinudy a minul takový můstek, měl smůlu. Slovní spojení chybils lávky se dostalo i do našich zemí, ale protože osel u nás nepatřil k běžným dopravním zvířatům, doplnil lid další, jako např. chybils dveří nebo chybils brodu. Původně to znamenalo netrefil ses. Časem se význam rozšířil na nesouhlas – ne ne, kdeže, kdepak, ani náhodou.

A oslí můstek se dnes říká také pomůckám (nejen pro trouby) k zapamatování. Například „šetři se osle“ je oslí můstek k zapamatování poloměru Země (6378 km). ). Nebo když má Měsíc tvar C, tak couvá. Vypadá-li jako D, tak dorůstá.
 

Tam, kde hajtra přehópne ňálé rygól nebo škarpu, tam hékavec zahaltuje a nesce valit dál. Proto v oltovéch járech ubóchli přes takový rygóle a škarpy holcnový přelezy. A proto se hóká: máš smolíčka, felils přelez.

Přelez pro trubky pérujeme taky šorfkám, kerý nám helfnó natlačit do budky ňáký informace.
 

Proč se hóká „vzat si na paškál".

Proč se říká "vzít si na paškál".

Dnes si vezmeme na paškál slovní spojení... Ale co je to ten paškál? Je to posvěcená velká velikonoční svíce. Zpravidla je bílá, někdy i malovaná. Je umístěna v kostele v blízkosti oltáře a rozsvěcuje se při Velikonočních bohoslužbách. Slovo pascha totiž znamená Velikonoce. Za starých časů byli k paškálu voděni lidé, aby něco dosvědčili, něco přiznali nebo potvrdili pravdivost svých slov. A na pravdivost svých slov přísahali. Vzít na paškál tedy znamená někoho vyslechnout, vyzpovídat a přimět ho, aby řekl o dané záležitosti vše, co věděl. Nebo také domluvit mu či pokárat ho. A když si v našem jazykovém okénku vezmeme na paškál nějaké slovo, tak z něj obrazně vytáhneme, co znamená nebo jak vzniklo.

Paškál je vajsová óbrkandla, kerá se v kirchnách voplodňuje na Óbrnajt, teda na mrkutové radovanec. V oltovéch járech velebásek dotlačil k týtok svatý kandli borce nebo koc, aby z nich vypáčili ňáký informace nebo jim tam vysadili kartáč. A dyž si my v hantecový oficíně lupnem před paškál ňáký sloveso, tak vám na ňé prásknem, co vo něm kóříme.

Proč se hóká „házet stojku jak svaté v rampuchu".

Proč se říká "stát jako svatý v rampuchu".

Rampuch se na Moravě říkalo díře, kterou se sypalo do sklepa uhlí, někdy také menší větrací šachtě. A také výklenku ve zdi. Například pro sošky. Takže řekne-li ti někdo, že stojíš jak svatý v rampuchu nebo že stojíš jak svatý za dědinou, znamená to, že stojíš a nečinně přihlížíš. Tak, jako socha v tom výklenku.

Rampuch je lochna, keró se lifrovala do sklepa kólka, nebo taky krpaťéší lochny na luft. A taky výklenek ve vandně. Třebas na sošmeny. Dyž „hážeš stojku jak svaté v rampuchu“, hóká to do placu, že se tam enom placatíš, čučíš a kulový fachčíš. To samý je, dyž ti nekdo šplíchne, že „hážeš stojku jak svaté za dědinó“. Taky enom čumíš a zavazíš.

Proč se hóká „méďanská helfka".

Proč se říká "medvědí služba".

Nebo také prokázat či udělat někomu medvědí službu To se vám v  jedné bajce přátelil poustevník s  medvědem. Navzájem si pomáhali. Jednou ten poustevník usnul a medvěd odháněl mouchy z  jeho čela. S  elánem vzal kámen a mrštil jím po mouchách tak prudce, že poustevníka zabil. 

Méďanskó helfku sfachčíš, dyž sceš nekemu helfnót, ale ve finálce to fest zmastíš. Storčijó, že se kdysik kámošil poustevňál s méďanem. Jednó poustevňál zalomil a na jeho frňák hodila sicnu mucha. Méďan lapl šutr a švihl ho po tý čúzi. Akorát, že namísto hmyzóša valil tlačit mraky poustevňál.

Proč se hóká „sóká se mě to skrzevá krkovicu".

Proč se říká „leze mi to krkem“

Proč se však říká, že nám něco leze krkem? Jedna z hypotéz říká, že toto úsloví pochází od vymítačů ďábla. Ďábel byl postiženou osobou zpravidla vydáven, což bylo velmi nepříjemné. A tak lidé začali říkat o nepříjemných záležitostech, že jim lezou krkem.

Dyž do borca nebo do koc vtrukl ňáké rarach, vylifroval ho velebásek krkovičkó. Byl to echt levingston vál, a tak začla lojtna hókat „že se im to sóká aus krkovicó“, dyž neco těžce nelajkovali.

Proč se hóká „pálené jak kostelník".

Proč se říká „pálený jak kostelník“

Proč se však říká pálený jak kostelník, když kostelníci nemuseli oplývat chytrostí ani lstivostí? Je to jednoduché. Ono to totiž původně znělo pálené jak kostečník, tedy hráč v kostky. Jiný příběh vypráví o kostelníkovi, který měl rozdělit čtyři housky mezi tři lidi. Vyřešil to tak, že každému dal jednu a tu čtvrtou snědl.

Vono se kdysik hókalo „pálené jak kostečník“ a né jak „kostelník“. A takové kostkař, to byl pálené frajer a echtovní flignař. Inší zvonek storčí vo kostelníkovi, co měl rozparglovat štyry kajzerky mezi tři borce. Von přihrál každýmu jednu a štvrtó sám scháloval.
 

Proč se hóká „to je sekáč".

Proč se říká „to je sekáč“

Proč se říká také pohledným či šikovným chlapíkům sekáč? Pravděpodobně proto, že sekáči obilí, trávy a dřeva byli urostlí a šikovní chlapi, a tak se toto pojmenování přeneslo též na ostatní pěkné, dobře rostlé či šikovné muže nebo na muže, kterým sekne, tedy sluší oblečení.

Sekáči bévali namakaní borci, keří žali pšenku a pažit nebo flákali holcnu. Takto se začlo pérovat aji šeckém feš borcům, keří majó ščávu a kerém sekne dres.
 

Proč se hóká „vyčadit rybál“.

Proč se říká "vypálit rybník".

Když dnes někomu vypálíme rybník, tak ho obelstíme, nějak nad ním vyzrajeme nebo ho doběhneme. Někdy i tím, že mu něco sebereme či přímo odcizíme. Ale co s tím má společného nádrž vody zvaná rybník? Když za starých časů rybáři vylovili rybník, „vypálili“ do vypuštěného rybníka vesničané a odnesli si v kýblech ryby, které tam ještě zůstaly.

Dyž dneska zaševelíme “vyčadit nekemu rybál”, značí to nejak ho vošulit nebo taky štychnót v nečem. Proč se to hóká? Dyž v oltovéch járech na podzimek fišlaři vymajcovali z rybála skorem šecky fišle, vlítli do rybála bez vasrovice borci z lontů a vyčadili si v kýblech ňákó z tych fišlí, co tam ešče zvostaly.

Jiné vysvětlení říká, že kdesi na Valašsku měli pod rybníkem obecní pálenici. A destilační přístroj chladili vodou z rybníka. V jednom roce moc nepršelo a v potoce netekla skoro žádná voda. Ale sudy s kvasem byly plné. Tehdy starosta rozhodl, že slivovice má přednost před rybama. A tak pálenice pálila tak dlouho, dokud byla voda. Jednoho dne zůstaly ryby jen v blátě. A od té doby se tam říkalo, že jim starosta vypálil rybník.

Inší storka hantýruje, že v kerémsik lontě na Valachách měli pod rybálem vobecní pálenicu na kadlátkovicu. Destilační porychtuňk kaltnili vasrovicó z rybála. V jednym járu se régna nechytala a v potoku nevalila skorem žádná vasrovica. No beče s kvasiskem byly nafólovaný až po dekle. Fýra lontu tehdá hodil do placu, že kadlátkovica má forhont před fišlama. A tak pálenica čadila na plný kule, až byla vasrovica z rybálu komplet pali. A jednyho dňa zvostaly fišle enem v blatisku. Vod tych járů se tam hantýrovalo, že jim fýra lontu vyčadil rybál.

Proč se hóká „narazit parožiska“.

Proč se říká "nasadit parohy".

Kdysi ve středověku žil na Moravě bohatý šlechtic. Vlastnil mnoho moravských lesů. Byl to pořádný chlípník a velký bojovník. Ale čestný a spravedlivý muž. A pokud si Se svedenou ženou dobře rozuměl, obdaroval jejího manžela penězi a na štít jejich domku nechal umístit jelení parohy. Muži tam ty parohy nechávali, báli se šlechticova hněvu. Podle těch parohů se poznalo, že tam žije „podvedený“ muž. A takovému muži se začalo říkat paroháč a o jeho ženě, že mu nasadila parohy.
 

Kdysik ve středojáru lajfčil na Moravský hródě zazobané herfón. Hafo moravskéch valdeců bylo v jeho haluzách. No byl to hrubé vilnius a těžké bóchač. Ale rovné kolík. Byl vysazené na vogrilovaný babáče. Dyž si nabrnkl takovó koc a vono to mezi nima šlapalo, šópl jejímu podfóklýmu starýmu betelné darovanec. Přihrál mu ranec toláčů a herfónovi poskoci přiheftli na vandnu jeho bódy parožiska z jeleniska. Borci měli fedry takové „darovanec“ vykvaltovat aus. Aby herfóna nenakrkli. A tak parožiska na betlémech aji na pastóškách meldovaly, že tadyk vegetí herfónem podfóklé borec. A takým borcom se začlo hókat parohatec nebo taky parohaté. A vo jeho stařce, že mu narazila na budku parožiska.

Proč se hóká „pucovat zaprasený love“.

Proč se říká "prát špinavé peníze".

Za starých časů se přepravovaly peníze v autech či ve vlacích v pytlích. A v každém takovém pytli byl vložený malý pytlík s barvou, která v případě neoprávněné manipulace potřísnila bankovky. Jenže zloději vymysleli postup, jak takto postříkané bankovky očistit. Po tomto čištění však vypadaly nové bankovky jako hodně opotřebované. Odborníci v bankách poznali, že se jedná o peníze očištěné, a hned zavolali policii. Ale normální lidé nebo běžní obchodníci nepoznali nic.

V oltovéch járech lováče vandrovaly ve vágnech nebo v cukách naňahnaný v rancách. A v každým takovým rancu byl narafičené malé pytloš s ňákó barvó, kerá pošprycovala bankocetle, dyž ten ranec lapl nekdo nevoprávněné do pazór. Ale čórkaři vygómali, jak pošprycovaný bankocetle vod tý barvy vopucovat. Akorát novodurový bankocetle měly potym ranu jak fest jetý. Fachmani ze špórkasi pila zgómli, že só pucovaný, a hnedka házeli voláre kliftonům. Ale normiš sajtna nebo kšeftsmeni zčóhli akorát kulový.

Proč se hóká "splaš si svó vrbu".

Proč se říká „najdi si svou vrbu“.

Dnes pomineme fakt, že v brněnské hantýrce vrba znamená kabát, sako či bundu. Zaregistroval jsem také staré hanácké úsloví „vrba naslóchá, vrba vypráví“. Na svědomí je má asi Karel Havlíček Borovský, který napsal báseň o irském králi Lávrovi.

Král Lávra měl oslí uši. Ale nikdo o tom nevěděl. Kadeřník k němu chodil jen jednou za rok. Ale místo peněz ho vždy kat popravil, protože spatřil jeho uši. Za mladého kadeřníka Kukulína zaorodovala jeho matka, která měla zřejmě s králem nějaké pletky. A tak král ustanovil Kukulína svým holičem na věčné časy. Za nějaký ten rok začalo Kukulína trápit, že si musí to tajemství nechávat jen pro sebe. Poustevník mu poradil, že ho má svěřit nějaké staré vrbě. Udělal to tedy a hned se mu ulevilo.

Kingál Lávra měl voslovský ovary. No sajtna vo tym neměla ani tucha. Frizér k němu doklapal enem jednó za jár. No místo lováčů mu dycky fogař ufikl budku, páč zgóml ty ovary. Za mladýho frizéra Kukulína hodila přímluvu somr jeho mutra, kerá asik měla s kingálem ňáký šmajchlovačky. A tak kingál ubóchl Kukulína kingálském frizérem nafurt. Za ňáké ten jár začlo Kukulína štengrovat, že ten tajduf musí před všeckéma furt zatlókat. Póstevňál mu hodil radílka, že to má hóknót ňákýmu oltovýmu vrbisku. Zfachčil to teda a hnedka mu gryml zhučel z hercny.

Jednou přicházela ke hradu parta muzikantů. Basista si všiml, že někde ztratil napínací kolíček. A tak si vyřezal nový z větve zrovna té vrby. A když na oslavě začala basa hrát, ozvalo se, že král Lávra má oslí uši. Král toho basistu vzápětí vyhodil z hradu, no tajemství bylo prozrazeno. Ale nikdy nikdo nepřišel na to, jak se to ta basa dozvěděla.

Jednó razili na gracnu šmidlibojs. Borec s basó zgóml, že nekde zašantročil špónovací štyft. A tak si upižlal novodurové z halózky zrovna teho vrbiska. A dyž na haldamášu začla basa špílčit, zahlaholila, že kingál Lávra má voslovský ovary. Kingál teho špílařa hnedka vypral z gracny, no tajduf byl už prolátlé. Ale nikdá nikdo nevygómal, jak se ten tajduf domáklo to basisko.

A díky této básni se do naší řeči dostala úsloví jako „najdi si svou vrbu“, nebo „život je krásnější, když máš svou vrbu“. A myslí se tím někoho, komu se můžeš bez obav svěřit.

Proč se hóká "je to akorát pro čičinu".

Přoč se říká „je to pro kočku“.

To žil za starých časů jeden opravář bot, který měl rád lidi. A tak od nich nechtěl brát peníze. Každému řekl, „dejte mi, co chcete.“ A lidé většinou jen poděkovali. Jak z toho ven? A tak ten muž přivázal ke dveřím kočku a začal říkat: „Dejte mi, co chcete, bude to pro kočku.“ Za dva týdny však kočka pošla hlady. A od té doby inkasoval tolik, co jeho kolegové.

To lajbčil v oltovéch járech jeden příštipkář, keré žral sajtnu, a tak vod nich nechcel kasírovat love. Každýmu hókl: „Déte mně, co scete.“ A sajtna věčinó šplíchla „díkec“. Co s tym? A tak ten borec prubl přimachlovat k futrám čičinu a začl meldovat: „Déte mně, co scete, bude to pro čičinu.“ No za půl metra čičina zagrebla vod módru. Vod tý časůvky kasíroval tento příštipkář sténý love, jak jeho kolezi.

No a díky tomuto příběhu začali lidé říkat, že když je něco pro kočku, je to zdarma. Později se přidali významy je to nepotřebné, k ničemu nebo na nic.

Proč se hóká „mět krojcny na hrbu“?

Proč se říká "mít hřížky na hrbu"

Zemanka z Šilperka porodila syna. Ale bylo to neduživé dítě. Co s tím? Když ho kněz křtil, dal otci radu. Když slíbí panně Marii, že za každých dožitých deset let postaví na svých pozemcích křížek, syn se z toho dostane. Zeman slíbil a syn se uzdravil. Když měl deset let, postavili první křížek, když měl dvacet let tak druhý.

Herfónka ze Šilperka vyklopila synátora. Ale byl to vyščavené chcípák. Co teda s tym? Dyž ho velebásek v kirchně políval svató vasrůvkó, hodil fortrovi radílka. Dyž hodí slibůvku paňuldě Maruně, že za každó dodéchanó pětku járů ubóchne na svý hródě krojcnu, synátor se zbráborá. Herfón mázl slibůvku a synátor chabrus rozchodil. Dyž měl kolík najetó pětku járů, ubóchli prvó krojcnu, dyž měl dvě pětky járů, tak druhó.

Ale když se dožil čtyřiceti let, byl už otec nemocný starý muž a na křížek zapomněl. Asi měsíc po narozeninách se syn při nějaké potyčce těžce zranil a tomu zranění podlehl. A od těch dob lidé říkali, když se někdo dožil dvaceti (třiceti, čtyřiceti) let, že má již dva (tři, čtyři) křížky. A později, že již nese na zádech dva (tři, čtyři) křížky.

No dyž doklepal štyry pětky járů, byl už fotr chabrusové rasken a krojcna mu vyšuměla z budky. Asi za metr po narozkách synátor při ňáky štychovačce slízl těžkó šlehu, keró už nerozchodil a valil tlačit mraky. A vod tych járů sajtna hantýrovala, dyž nekdo dodéchal dvě (tři, štyry) pětky járů, že má už dvě (tři, štyry) krojcny. A pozďéš, že už tahne dvě (tři, štyry) krojcny na hrbu.

Proč se hóká „dostat košálem“?

Proč se říká dostat košem?

Byl květen a kněžna Libuše si hledala muže. Vzala koš a zakryla jej. Pak nechala hádat zájemce o trůn, kolik je v něm švestek. Jen jediný uhodl, že žádná. Protože přemýšlel. V květnu přece švestky ještě nejsou. A od těch dob se mu říkalo Přemysl. Oženil se Libuši a těm ostatním zbyl ten koš. Od těch dob se říkalo mužům, které žena odmítnula, že dostali koš. Časem se na pověst zapomnělo a začalo se říkat, že muž dostal košem podle vzoru dostal klackem.

Valil máj a kněžna Libuna házela pátračku po borcovi. Bafla do paprčí krpaté košál a mázla na ňé dekl. Potym nechala kořeně, co chceli s ňó bačovat, vygómat, kolik je v něm kadlátek. Akorát jeden borec to hókl richtik. Páč přeméšlel. Dyť v máju ešče kadlátky nésó. Vod tý časůvky mu hókali Přéma. Vogóloval se s Libunó a ty vostatní vyfásli ten košál. Vod tych járů hókali borcům, na kerý koc hodila kokyno, že vyfasovali košál. Dyž tutok storka sajtna vypustila z budek, začlo se hantýrovat, že borec dostal košálem podlevá mustru dostal baldovicó.

Proč se hóká „s krojcem po funusu“
Přijít s křížkem po funusu znamená přijít pozdě

Na čele funusovýho špalíru šontal dycky ministrantské s krojcnó na štangli. Dyž měl těžkó sekeru, funusové špalír nevařil čekanku. A tak, dyž nekdo přihasil pozdě, ševelila sajtna, že doklapal s krojcnó až po funusu. Jak ten ministrantské.
 

Na čele pohřebního průvodu šel vždy ministrant s křížkem na tyči. Když nepřišel včas, pohřební průvod nečekal. A proto se, když někdo přišel pozdě, říkalo, že přišel s křížkem po funusu. Jako ten ministrant.

Proč se hóká „vychrtlé jak chróst“
Proč se říká o velmi štíhlých lidech, že jsou „hubení jako chroust“.

Vo echt šlang sajtně se hantýrovalo, že só vychrtlí jak prče na mlíko, kerý futrovaly pažit nekde na lóce. Na tych zgómls akorát žebřík a nevymákls skorem žádné sulc. Takový prče zfutrujó skorem šecko, na co hubó došáhnó. A s tym, kam nedošáhnó, jim helfnó májový prče. Tak se v oltovéch járech hókalo chróstům na hródě azimut zález zoncny vod Brniska.

O hodně štíhlých se původně říkalo, že jsou hubení jako kozy chované na mléko, které se pásly někde na louce. Měly viditelná žebra a minimum tuku. Takové kozy sežerou, na co ústy dosáhnou. A tam, kam nedosáhnou, přijdou jim na pomoc májové kozy. Tak se kdysi říkalo na jihozápadní Moravě chroustům.

Proč se hóká „lóskat šváby“
Proč se říká „můžeš tak louskat šváby“, když nemáš co dát do pusy

Lóskat značí néenom rozbóchávat vorgle, ale taky chálovat. „V kaltkysni je enem luft, můžeš akorát lóskat šváby.“ No švábiska só hmyzóši dlózí asi tak dva až tři cenťáky. A ty by přeci nikdo nehrnul za žebřík. Fligna je v tym, že v oltovéch járech hókala sajtna švábka aji jedný sortě fazulí a švábky taky erteplám.

Louskat znamená nejen vylupovat ořechy, ale také jíst. „Lednice je prázdná, můžeš akorát louskat šváby.“ Jenže šváby, tedy hmyz dlouhý asi tak 2-3 cm, by přece nikdo nejedl. Vtip je v tom, že švábka je také druh fazole a v některých oblastech jsou švábky brambory.

Proč se hóká „vodlifrovat do šípkatýho šóší“
Proč se říká „poslat k šípku“ = odmítnout, poslat pryč
Někteří tvrdí, že šípky zpravidla nerostly v sadu či v zahradě, ale až někde za humnama. A tak „běž k šípku“ znamenalo původně vypadni z našeho pozemku.

Nikdo negóme, kde je vypláclá fortna do pekliska. Je to džuzna do skaly, u kerý bachaří pekelné hémon. De hantec, že je to čokl trojdózňák nebo rarach-vratočuč se šperhákem. Tatok fortna je řácky zašitá v šípkatým šóší, skrzevá kerý se prohrabó akorát rohatci. A tak dyž nekemu hóknem „val k šípkatýmu šóší“, lifrujem ho do pekliska.

Nikdo neví, kde se nachází pekelná brána. Je to díra do skály, kterou stráží pekelný policajt. Říká se, že je to buď trojhlavý pes, nebo čert-vrátný s klíčem. Tato brána je pečlivě ukrytá v šípkovém houští, kterým projdou jen čerti. A tak když někoho pošlem k šípku, posíláme ho vlastně do pekla.

Proč se hóká „čmárat raracha na vandnu“
Proč se říká „malovat čerta na zeď“ = obávat se budoucnosti.

Dyž se nekde nachométl rarach, štyngčilo to ňákým voltrem. V oltovéch járech rarach doklapal, dyž ste nekam načmárali jeho bildnu. Cund „nečmáré raracha na vandnu“ teda značí nemúruj, nečíhé na voltry. Dyť „žádné rarach néni tak černé, jak ho lidi malujó.“

Tam, kde se objevil čert, smrdělo to nějakýma potížema. A za starých časů se čert přivolával také jeho zobrazením. Rada „nemaluj čerta na zeď“ tedy říkala nestraš, nepřivolávej problémy. Nezapomeň, že „čert není nikdy tak černý, jak ho lidé malují.“

Proč se hóká „cálovat jak mórovaté
Proč se říká „platit jak mourovatý“ = platit velmi mnoho a dlouho.
Vysvětluje se to tak, že „být mourovatý“ (německy schwarzgrau) je předstupeň k „být černý“ (německy schwarz, v hantýrce švorc), tedy bez peněz, na mizině. Zaregistrovali jsme ale také následující příběh:

Ňáké herfón Kódl, kerýmu hókali Mórovaté, páč kópil při morovým chabrusu pár fleků na ksichtě, ufachčil na kingála tunel. Za to musel vypláznót hafo rantálů. A čórkařská sajtna začla vařit: „Dávé si bacha, dyž tě zhamstnó, budeš cólčit jak Kódl Mórovaté.“ A dyž sajtně Kódl vyhučel z budky, hókali akorát: budeš cólčit jako mórovaté.

Nějaký šlechtic Karel, kterému říkali Mourovatý, protože mu po onemocnění morem zůstalo několik tmavých fleků na obličeji, podvedl krále. A musel za to zaplatit hodně peněz. A tak se mezi zloději začalo říkat: „Dávej si pozor, když tě chytnou, budeš platit jako Karel řečený Mourovatý.“ A časem se to zestručnilo na „budeš platit jako mourovatý.“

Proč se hóká „můžeš se akorát tak šlindat“
Proč se říká „můžeš se akorát klouzat“ v případě, že ses ocitl v situaci, která se nevyvinula podle tvých představ.

To jednó, dyž kosa byla jak v Sibériji, valil jeden herfón na lont za kocandó na šmajchl. Celé natěšené zaparkoval u putyky, a že do sebe kopne clómáka. No levě přimachloval hajtru s ródlama. Šimlovi byla kosa a tak se sbalil a vodklapal curyk na domášov. Dyž herfón vysmykoval z putyky, nahodil sice bóřenó, no šlindat se na domášov po ajsový štrece musel na sólovku.

Jednou, když mrzlo až praštělo, spěchal jeden šlechtic na vesnici za milenkou. Hodně se na ni těšil, ale stavil se v hospodě, aby do sebe hodil skleničku na posilněnou. Jenže špatně přivázal koně se sáněma. Koňovi bylo zima, a tak se vrátil zpět domů. Když šlechtic vyšel z hospody, začal sice nadávat, ale klouzat se domů po zledovatělé cestě musel sám.

Proč se hóká „dé si majzla“.
Proč se říká „dej si majzla“ = dávej (si) pozor, buď ostražitý

V šesnástým kilojáru vegetil v Práglu zazobané žiďál Mordechaj Majzl, keré semo tamo šupl ňáké prezent švorcovém borcům a bezďákům. A ti, aji dyž třeba sicnili v putyce, dávali furt bacha, eši kolem nepohrne Majzl s lovama. A dyž ho zmerčili, vysókali se z putyky aus a fachčili ze sebe eště věčí nuzačenka, než na tuty byli. A jak valila časůvka, vodklapal Majzl tlačit mraky, a místo „dávé bacha na Majzla“ se začlo ševelit akorat tak „dávé majzla“ nebo „dávé si majzla.“

V 16. Století žil v Praze velmi bohatý Žid Mordechaj Maisel, který občas obdaroval i chudáky a bezdomovce. A ti, i když seděli v hospodě, dávali pozor, jestli okolo nejde Maisel s penězi. Když ho spatřili, vylezli z hospody ven a dělali ze sebe ještě větší chudáky, než doopravdy byli. A jak šel čas, Maisel zemřel, a místo „dávej pozor na Maisela“ se začalo říkat jen „dávej majzla“ nebo „dávej si majzla“.

Proč se hóká „sbal si svéch pět kadlátek (a val pali)“
Proč se říká „sbal si svých pár švestek (a zmiz)“ = vezmi si své věci (a odejdi)

Dyž ve středojárech ubóchli půlpáni prvý jabkoviska a kadlátkoviska, lojtna se jim lochčila. A šel hantec, že se jim nechce makat na polách. No jednó se semlelo kaltnový jařisko, a jabkový a birnový pupence zaparkovaly kvůlivá kosyginovi do sna. Kadlátky to předéchaly, ale nebylo jich hafo. A tak se jednotní zemědělci lochčili baumálovém mičurincům, že teďka můžó akorát sbalit tych svéch pár kadlátek a valit do štatlu hodit pátračku po ňáký hokně ve fabale. No a za ňáké ten jár se už nehókalo „sbalit pár kadlátek“, ale „sbalit pět kadlátek“.

Když ve středověku sedláci vysadili první jabloňové a švestkové sady, lidé se tomu smáli. Říkalo se, že se jim nechce pracovat na polích. Ale jednou přišlo chladné jaro a pupeny na jabloních zmrzly. Švestky to přežily, ale nebylo jich mnoho. A tak se ti, co obdělávali půdu, smáli sadařům, že nyní mohou sbalit těch pár švestek a jít si hledat práci do fabriky. A za nějaký ten rok se již neříkalo „sbalit pár svých švestek“, ale „sbalit svých pět švestek“.

Proč se hóká „šópni si to za topr, za klóbrc, za čepicu“
Proč se říká „strč si to za klobouk“ = běž s tím pryč, do háje atd.

Vachmani v jednym muklhajmu byli vostrý a echt akurátní. No dali se podmáznót. Akorát by to scelo mět love. Zazobanci teda móglovali pašung lováčů ve spešl krpatým futrále, keré si pichli do šestru. Jeden vatař šplíchl dotazník svýmu parťákovi: „Fakt si mám ty lováče pichnót do šestru?“ A ten na to zavařil: „Pichni si je klíďo pod klóbrc, třebas je tam nevyhmátnó.“ Vostatní mukli z teho měli akorát čurinu a za pár metrů to tročny vykdákaly aus. Akorát z „pod klóbrc“ ufachčily „za klóbrc“.

Dozorci v jedné věznici byli sice velmi přísní, ale nechali se podplatit. Na to však byly potřeba peníze. Bohatí vězni je pašovali ve speciálním pouzdru, které si strčili do zadnice. A jednou se jeden boháč zeptal svého budoucího spoluvězně: „To si ty prachy mám vážně strčit do zadku?“ A ten mu odpověděl: „Ty troubo, strč si je klidně pod klobouk, třeba je tam nenajdou.“ A bavila se tím celá věznice a časem se to vyneslo ven. Jen z jasného „pod klobouk“ se časem udělalo „za klobouk“.

Proč se hóká „čučí, jak dyby schrastl z vajksle“
Proč se říká „čumí, jako kdyby spadl z višně“= dívá se vyjeveně, překvapeně, nechápavě.

Dyž nekdo schrastne z vajksle, švihne se do budky a je teda švihlé nebo pobóchané. Ale že slítne zrovna z vajksle a né třeba z dubiska? De hantec, že se dysik jeden borec vydrápal po štaflách do štoku za koc. A tam ho načapal staré vod tý koc a vodlifroval ho curyk na hródu. Dyž mu mórgen kolezi mázli dotazník, kde se tak zrychtoval, vařil těžkó diviznu, vo co fičí. A nahósloval jim, že škubal višně a slítl z baumálu. Vod tý časůvky se hantýruje, že dyž nekdo háže diviznu, čubrní nebo je ináč mimózní, že žuchl z vajksle.

Když někdo spadne z višně, praští se do hlavy a je tedy praštěný, vyvalený nebo hloupý. Ale proč spadl zrovna z višně a ne třeba z dubu? Povídá se, že kdysi dávno vylezl jeden muž po žebříku do patra za milou. Tam jej však přistihl manžel a shodil jej zpět na zem. Když se jej ráno ptali kolegové, kde se tak zřídil, podivil se, na co se to ptají. A namluvil jim, že trhal višně a spadl ze stromu. A od té doby se říká, že když se někdo diví, překvapením zírá nebo je jinak mimo, že spadl z višně.

Proč se hóká „šláfčí jak dudekfógl“.
Proč se říká „spí jak dudek“.

Dycky sem gómal, že dudekfógl šlofčí, jak dyby zakalil. Ale fachmani na fógle hlásijó, že né. Dudekfógl háže šlofíka sténě jak inší fógli, třebas jak čabrák nebo kosák.

Vždy jsem si myslel, že dudek spí velmi hluboce. Ale ornitologové tvrdí, že tomu tak není. Dudek spí stejně jako jiní ptáci, například vrabec či kos.

Tento tajduf rozlósknem, dyž hodíme oko do skopčáckýho hantecu. Skopčácké der Mistfing značí jak dudekfógla, tak zaprasenýho kindoša. Šlofčíme teda jak uondané kindoš, keré celé zaprasené naštychoval z rausu curyk na domášov.

Toto tajemství si objasníme, když se podíváme do němčiny. Německé der Mistfing označuje jak ptáka dudka, tak šindíru, například špinavé dítě. Spíme tedy jako dítě, které se unavené a špinavé vrátilo z lítačky zpět domů.

Proč majó nekeří frizéři na erbplacce fónyho apec?
Proč mají někteří kadeřníci na cechovním znaku telefon?

V oltovéch járech měli borci holmeni, kerém se taky hókalo razíři nebo lazíři na erbovní placce břitvu a koc frizérky tam měly fikny. No ve dvacátým kilojáru nekeří z nich pískli na vandnu svý oficíny aji oltové fónyho apec.

Za starých časů měli holiči, kterým se také říkalo raziři nebo lazíři na svém znaku břitvu a kadeřnice tam měly nůžky.Ale ve dvacátém století si některí z nich umístili na zeď u své provozovny starý telefon.

Gómete proč? K holmenovi a frizérce neklapali borci a koc enem kvůlivá bíbru nebo hárům, ale taky kvůlivá šelijakém zvonkům. Borec holmen aji koc frizérka byli v jednym cuku aji živágo cajtung, taková domášovská fónyho centrála.

Víte proč? K holiči a kadeřnici se chodilo nejen kvůli péči o fousy a vlasy, ale také kvůli informacím. Holič a kadeřnice byli současně i cosi, čemu by se dalo říct živé noviny. Taková domácí telefonní ústředna.

Proč se do fónyho apecu hóká „halóó“?
Proč se do telefonu říká „haló“?

Fónyho apec vygómal ňáké Toncek Meuči z Makarónska už v půli devatenástýho kilojáru. Druhé fachman v lajně byl Amík Saša Belů. Ale vo dvě pětky járů pozďéš. No špicové uhlíkové mikrák do tychto apeců vyšpekuloval až Tom Edisonů a tak teprv vod járů 18 kol 80 mohly byt fónyho apecy na batyše.

Telefonní přístroj vymyslel Ital Antonio Meucci už v polovině devatenáctého století. Po dvaceti letech jej zdokonalil Američan Alexander Graham Bell. Uhlíkový mikrofon však vymyslel až Thomas Alva Edison, a tak se teprve po roce 1880 mohly objevit první telefony na baterie.

Edizonůj komplic v hokně Tiva Pukášů vygómal fónyho vekslkisňu a páč to byl Feferón, tak při průbách tétok vekslkisně furt vřéskal do mikráku „halóm“. Hallom značí ve feferónštině čuju, kóřím špicově! A borci z Edisonové sajtny z teho měli čurinu a vod tech járů šici hókali, dyž zaklingal fónyho apec, do mikráku „haló“.

Edisonův spolupracovník Tivadar Puskás vymyslel telefonní ústřednu a protože to byl Maďar, tak při zkouškách této ústředny stále křičel do mikrofonu „halóm“, tedy slyším dobře, rozumím. Edisonovi spolupracovníci z toho měli velkou legraci. A od té doby, když zazvonil telefon, zakřičeli do mikrofonu nejprve haló.

Proč se hóká „tadyk je zahrabané čokl“.
Proč se říká „tady je zakopaný pes“.

Kdesik v Raichu lajfčil ňáké herfón, keré musel vodklapat do mixny s Talošama. Měl fedry, že ho dýnstmoni, dyž bude pali, stahnó z krupice, a tak nacpal na tajňačku kystnu s goldnó a brilošama pod drn. Navrch šópl zagreblýho čokla.

Někde v Rakousku žil šlechtic, který se musel účastnit války v Itálii. Měl strach, že ho služebnictvo, když nebude doma, obere o peníze, a tak tajně zakopal truhlici se zlatem a brilianty do země. A nahoru nad truhlici položil mrtvého psa.

A gómal, že dyž nekdo ten flek vyčmuchá a natrefí tam na zahrabanýho čokla, hodí na další répačku kakáč a vodklape pali. No jeden pucflek byl echt pálené. Jak zmerčil ten tympl, vylifroval čokla aus, répal dál a z lochny vynoroval aji tu kystnu.

A myslel si, že když to místo náhodou někdo objeví a najde tam zakopaného psa, přestane kopat a odejde pryč. Ale jeden sloužící byl velmi mazaný. Když objevil ono místo, odstranil psa, kopal dál a z jámy vytáhl i tu truhlici.

Dyž herfón naštychoval curyk, valil augle jak v jedný merchně Mařka na dvandu Metrů. Vod tych járů borci a koc zahlásijó, „tak tadyk je ten čokl podhróďák“, dyž progómnó ňákó flignu, šmé nebo voltr.

Když se šlechtic vrátil, hleděl na to, jako hleděla ve známé pohádce Maruška na dvanáct měsíčků. Od těch časů lidé říkají, tady je zakopaný pes, když prokouknou nějakou lest nebo přijdou něčemu na kloub.